Moje cesta – jak jsem dostala chutě přirozeně pod kontrolu

Kdysi dávno jsem měla svoji „fitness éru“, jednoduše řečeno 6 dní v týdnu jsem jela striktně režim podle předepsaného jídelníčku, během těchto 6 dnů, jsem pořád myslela na jídlo. Abych měla všude nachystané krabičky, abych se nezapomněla najíst po 3 hodinách, abych měla přesně tolik rýže a masa, jak jsem měla vypočítané, taky jsem dost často myslela na sladké, ale nedala jsem si, protože moje vůle byla silná a věděla jsem, že brzy přijde neděle, můj „prasečí den“ nebo-li cheat day. 

No a pak hurá přišla NEDĚLE, to bylo dopuštění.. Pamatuji si, jak jsem se už od rána ládovala všemi možnými sladkostmi. Večer jsem ulehla do postele a ještě tam tlačila poslední kousek oplatek Kolonáda, bolelo mě břicho, ale měla jsem prostě strašnou chuť a věděla jsem, že zítra zase přijde pondělí = režim. Teď, když si to tak čtu, tak mi to přijde šílené, ale tenkrát jsem tak byla spokojená. 

Dnes už vím, že toto není ta nejlepší cesta, není dlouhodobě udržitelná a že není v pořádku čekat na jeden den, kdy se budu moc zprasit. 

Pak se ke mně dostal nový výživový trend – Low carb. Nejprve jsem nevěřila, bylo to něco úplně jiného než na co jsem byla zvyklá během své fitness éry, ale nakonec  jsem se na tuto cestu vydala a zjistila, že mi je vlastně daleko lépe. Že nepotřebuji jíst 5-6x denně, ale že mi bohatě stačí 3 a někdy dokonce i 2 porce. Najednou jsem zjistila, že už ani nemám tak časté chutě na sladké, jako dříve, i když jsem je stále neměla zcela pod kontrolou. 

Dnes už nejsem žádný striktní „low carbista“ ani nejedu klasickou fitness stravu, můj výživový směr nemá žádné pojmenování, možná tak intuitivní jezení. 

Ale zpět ke sladkému. Jednoho dne jsem si uvědomila, že už mě fakt nebaví chodit kolem cukráren a slintat. Tak jsem začala číst, studovat a zjišťovat co s tím. První věc, kterou jsem zkusila, bylo hecnout se a 14 dní si nedat ani kousek cukru a samozřejmě během těchto 14 dní jíst plnohodnotně, dostatečně spát, začala jsem si vytvářet první před-spánkové návyky.  

Prvních pár dní se mi v hlavě často honily myšlenky na sladké, ale za pár dnů jsem si vlastně uvědomila, že ty myšlenky jsou pryč. Přesně v ten moment jsem konečně pochopila, co je to ta svoboda v jídle, o které jsem už párkrát slyšela. A o pár dnů později se mi dostala do rukou knížka V zajetí jídla od Doreen Virtue, od spisovatelky která psala primárně o spirituálnu. Ta knížka mi otevřela oči, že chutě na čokoládu vlastně nemusí souviset jen s nedostatkem jídla nebo nevyváženou stravou. V té době jsem se odstěhovala do Brna a neměla jsem tu téměř nikoho mě blízkého a sem tam mi bylo smutno, neměla jsem partnera a nedostávalo se mi tolik lásky, kterou jsem v tu chvíli potřebovala, ani já sama sobě jsem si ji nedokázala dát. Mám milující rodinu, pár fakt skvělých přátel ale i přesto jsem potřebovala více lásky. Tak jsem se rozhodla naučit mít sama sebe ráda. Začala jsem na tom pracovat (byla to dlouhá cesta, ale krásná) a vše mi to do sebe krásně zapadlo.

Od té doby svobodu v jídle cítím už pořád. Sem tam přijde nějaký ten výkyv, ale je důležité umět s ním pracovat a vrátit se nazpět k balancu. 

Ač si někdo může říct, co je to za problém – chutě na sladké, taková malichernost.. Ale věřte mi, že je to vážně úleva, když Vaše hlava má najednou o 50 % více volného místa, protože v ní nelítají myšlenky na sladkosti, kila jdou najednou sami dolů a konečně se můžete s jídlem skamarádit a nemusíte být jeho otrokem.

Každé jedné ženě, kterou honí mlsná až příliš často, bych tento pocit přála zažít.